Vyhřezlá meziobratlová ploténka

Muž, 40 let, vyhřezlá meziobratlová ploténka a s tím související urputné bolesti, vyřazující klienta z běžného života

     Dobrý den, jmenuji se Bohdan a chci se s Vámi podělit o své zkušenosti s regresní terapií (i s dalšími léčebnými postupy). V době potíží, které jsem řešil, mi bylo 40 let. Svůj příběh však začnu hodně zeširoka…

     Na úplný úvod chci říci, že jsem více než 20 let konvertita (pozn. ten, kdo našel a přijal svou náboženskou identitu) a zhruba 15 let praktikující katolík. Přesto se považuji za racionálně uvažujícího člověka, má cesta k víře trvala dlouho a dodneška jsem velmi obezřetný stran nejrůznějších léčitelů, šamanů a podobných individuí.

     Moje problémy začaly někdy v dubnu či květnu 2014 bolestmi v podkolenních šlachách pravé nohy. Někdo mi radil klid, někdo mi radil cvičit, švagr mi radil zpráškovat se Brufenem ("je tam zánět, takhle se Ti uleví a vyléčí se to"). Situace se zhoršovala, už mě nebolely jen šlachy, ale i zadní strana stehna a třeba sedět bylo pro mě dost nepříjemné. V té době mi pár známých říkalo, že ty bolesti mohou být od zad. Vím, že mám vadné držení těla, k tomu nižší střední věk, ale stejně to pro mě bylo nečekané. Některé dny jsem měl jen malé problémy, jiné dny to bylo horší. Nebylo nač čekat, přišel čas doktorů: obvoďák (ujistil mě, že hlavní problém je opravdu v zádech) mě poslal na rehabilitační centrum. Vzhledem k objednacím lhůtám jsem měl pár týdnů čas, tak jsem se aspoň objednal na masáže (po doporučení). Potřeboval jsem se dát do pořádku do srpna, kdy jsme měli naplánovanou a částečně zaplacenou rodinnou dovolenou v Chorvatsku, a nebyl nikdo jiný, kdo by řídil. Masáže mi nepomohly.

     Na rehabilitačním centru jsem prošel vstupní prohlídkou, doktor mi předepsal nějaké procedury a navíc mě poslal na neurologii. Tam jsem prošel vstupní prohlídkou, byl jsem poslán do vojenské nemocnice na CT páteře a navíc jsem dostal nějaké prášky od bolesti (nepamatuji si název, ale byla to silná antiepileptika s možným vlivem na řízení auta). Prášky byly na nic. Na CT mi diagnostikovali výhřez ploténky, s nálezem jsem šel na rehabilitace i na neurologii. Jelikož se termín dovolené rychle blížil, zkoušel jsem různé prášky od bolesti, ale nepomáhalo nic. Neuroložka navrhla obstřik páteřního kanálu pod CT, což jsem přivítal. Úspěšnost bývá 70 %, moje problémy nebyly (zatím) k nevydržení, takže mi to prostě muselo pomoct. Termín dovolené se rychle blížil, ale objednací lhůty na obstřik byly úděsné. Bylo jasné, že na zákrok půjdu až po dovolené. Cesta do Chorvatska bylo jedno horoucí peklo. První lék od bolesti jsem si vzal doma, v Brně. Druhý v Mikulově, třetí před Vídní, pak už ani nevím. Během dopoledne jsem do sebe dostal maximální doporučenou dávku na dva dny, kombinaci dvou léků. Kromě šílené bolesti v noze mi bylo navíc špatně od žaludku. V Chorvatsku to bylo lepší, většinu doby jsem se volně vznášel nebo plaval ve vodě. Na cestu zpátky jsem si vzal jen jeden prášek, takže jsem měl šílené bolesti v noze a navíc mi bylo špatně od bolesti. Stejně jako cestou tam, svíjel jsem se na zemi při každé zastávce, rodina trpělivě vyčkával a já jsem jenom věděl, že je musím bezpečně dovézt domů. Po dojezdu domů jsem ani nenašel jakoukoliv úlevovou polohu.

     Jako na smilování jsem čekal na zmíněný obstřik páteřního kanálu. Bylo to hodně nepříjemné (prý to lidé snášejí lépe, nevím), ale – nic. Neuroložka mi řekla, že operace v mém případě nemá cenu, ale že mi nemá co dát. Aby bylo jasno, vůbec nic jí nezazlívám. Dělala, co mohla, ale tady skončila. Na rehabilitacích mi napsali další cvičení, cvičil jsem samozřejmě i doma. Sedět na jakékoliv židli jsem vydržel maximálně 10 minut během dopoledne. Odpoledne už to nešlo vůbec. V práci jsem podle možností ležel na karimatkách, notebook na břichu, při obědě jsem jídlo do sebe naházel (jen abych nemusel sedět déle) a brzy odpoledne jsem vyrazil domů, kde jsem už pouze ležel. Naštěstí mi vedoucí v práci vyšla vstříc, a pokud to nebylo nutné, netrvala na tom, abych byl v práci i odpoledne. Byl to víc než nadstandard, byl to luxus, který dnes nikdo nemá. Toho všeho bych se vzdal, jen kdybych neměl ty bolesti… Samozřejmě jsem se díval na internetu, co je možné s tou ploténkou dělat. Dobral jsem se k zajímavému faktu - je to zcela individuální. Lidé si navzájem radili: „Operace je na nic. Musíte cvičit, být trpěliví, pak se to zlepší.“ „Operace se nebojte, já jsem to odkládala, mohla jsem být bez bolestí o půl roku dřív.“ „Po operaci jsem musel dlouho cvičit, ale lepší se to.“ „Cvičím už tak dlouho, na operaci jsem byl, po ni jsem dělal všechno, jak mi říkali, ale je to pořád horší“ atd. Takže jsem si řekl, že zkusím všechno, samozřejmě v určitém pořadí. Operace byla až na posledním místě. Ne, že bych se jí bál, ale určité následky (srůst obratlů, zvápnění kosti atd.) mohou být absolutně nevratné.

     Dál jsem poctivě chodil na rehabilitace (bez nějakého výsledku), stavil jsem se za léčitelem v Předklášteří (nebudu psát jméno, aby to nebyla reklama). Ten léčitel – nevím, jak to napsat slušně. Chápu, že může být skluz v práci, ale čekat více než hodinu přes objednaný čas – to mi u soukromníka připadá hodně. Zatočil přede mnou pružinou (fakt, jako v Básníkách), a řekl mi, ať mu neukazuji lékařskou zprávu – a že mám výhřez ploténky. Nijak mě tím však neohromil, to jsem mu říkal už do telefonu, když jsem se objednával. Pak mi řekl, že mám ucpané žíly v té bolavé noze, opakovaně mi tiskl lýtko a dost dlouho jsme si jen tak povídali. Hovor naprosto o ničem; jindy by to možná nevadilo, ale v čekárně byli další lidi, kteří byli objednaní o hodinu dřív. Přišlo mi, že jen natahuje čas, aby neměl vyděláno po pěti minutách.

     Dozvěděl jsem se také o Dornove metodě. Specifická rehabilitace, jejíž určité prvky užívali i v rehabilitačním centru, kam jsem chodil. Zase jsem šel na internet, našel si paní z Brna s dobrými ohlasy (schválně neuvádím jméno), objednal se (asi listopad), přišel – a získal první pozitivní dojmy a dostal první pozitivní zprávy. Konečně se někdo nezabýval jen vyhřezlou ploténkou, ale páteří jako celkem. „Tenhle obratel je úplně vpravo. A tento je propadlý dolů.“ Paní mi doporučila pár pomůcek, řekla mi, jak mám cvičit (v podstatě mi z těch cviků z rehabilitací vybrala tři, které jsou pro mě nejvhodnější, a znovu mi ukázala, jak je cvičit správně). Říkala, že do půl roku by to mělo být v pořádku, a objednala si mě za šest týdnů! Žádná platba každý týden, žádné tahání klienta do masérny; prostě jsem měl měsíc a půl cvičit. Zázraky na počkání nedělá, bez mého aktivního přístupu to nepůjde, a nemá cenu, abych tam byl každou chvíli.

     V té době jsem už dávno věděl o Davidu Bulvovi a o Hlubinné abreaktivní psychoterapii (regresní terapii), které se věnuje. Jak jsem psal už na začátku: o převtělování duší vůbec nejsem přesvědčený (jsem skeptický, tak to je), zkušenost s léčitelem (byť jediným) byla tristní, moje problémy se nenacházely „v hlavě“ (psychice), ale byly somatického (tělesného) původu. Co tady budu řešit výletem do nějakého fantazijního příběhu…? Nicméně jsem chtěl zkusit všechno, operaci až na posledním místě. Když mi to pomůže, budu vděčný. Zhoršení možné nebylo… David o mých pochybách věděl, a shodli jsme se na tom, že moje pochyby ani jednomu z nás nevadí.

     První ležení (ano, ležení, o sezení nemohlo být kvůli bolesti ani řeči) proběhlo v prosinci v Brně. Nejdřív jsem se měl v rámci terapie v myšlenkách vracet k té hororové cestě do Chorvatska. Nevím jak, nevím proč, ale při vzpomínkách a představách té hrůzy mě škubala noha (jen ta pravá), jako když filmují epileptický záchvat. Později během dne jsme se dostali do dvou příběhů – v jednom jsem byl mladý námořník, který spadl ze stěžně na palubu lodi a zlomil si páteř, v druhém jsem byl rytíř v brnění, který v bitvě dostal zásah sekerou do zad. Zabralo to hodně času, s prací jsme končili v pozdním odpoledni. Že by přišla nějaká okamžitá úleva, to ani náhodou.

     V druhé půli prosince jsem šel znovu na Dornovu metodu. V té době už nejhorší bolesti pominuly, ale je pravdou, že jsem se šetřil, jako nikdy v životě. Po dojezdu z práce jsem už v podstatě ležel, o nějakých vycházkách nebo dokonce výletech s rodinou jsem si nechal jen zdát. Přesto vývoj mého stavu paní velmi chválila a říkala, že do velikonoc budu v pořádku. Prý jí to řeknu sám, až se tam znovu stavím, i když – prý proč bych se stavoval, když to nebudu potřebovat. Cítil jsem radost, naději i obavu, že to nebude pravda – protože spousta jiných léčebných kroků mi už nevyšla.

     Někdy v lednu či počátkem února došlo ke skokovému částečnému zlepšení. Nebyl jsem zcela bez problémů, ale bolesti se mi hodně zmírnily a třeba jsem vydržel sedět (s přestávkami) celé dopoledne. To jsem nemohl několik předchozích měsíců.

     Na druhé ležení jsem jel (koncem ledna nebo začátkem února) k Davidovi do Svitav. Už to, že jsem mohl takovou dobu řídit, bylo pro mě vítězstvím. Znovu jsem si opakovaně vybavoval příběhy (co jim David říká minulé životy, a já jim říkám fantazie na základě filmů a knížek), byť s drobnými úpravami. Dokonce jsme odkryli další příběh, kdy jsem jako malý kluk spadl z půdy a o trám ležící dole na zemi si přerazil záda… Tento příběh z minulosti jsme už probrali celkem rychle, ale prý jsem byl učebnicový příklad. A na konci terapie jsem měl v paměti ještě vyhledávat událost, kdy si tu strašnou bolest způsobuji já sám. Zde se nešlo nijak hluboko do minulosti. Jednalo se o jednu rodinnou brigádu, kdy jsem nosil po šikmém svahu v obou rukou těžké kýble plné kamení. Při těch posledních dvou mě bolela šíleně záda, ale já kýble nemohl položit dřív, než budu na rovině. A zde pravděpodobně došlo k výhřezu ploténky. Tentokrát už mi noha neškubala, jen se zatínala až do křeče, kdy jsem se celý zkroutil a musel jsem při tom zatínat zuby. Pár dalších dnů po terapii mě noha bolela jako po namáhavé túře – a zase jen ta pravá.

     Po návratu jsem pokračoval bez nějakých podstatných změn mého stavu. Dopoledne bylo jakž takž v pohodě, odpoledne to bylo horší. I když – jednou večer jsme si vyšli se ženou a dětmi na večerní dlouhou vycházku v Mariánském údolí (cca 6-7 km), a já jsem to ušel bez problémů!!!

     V prvním týdnu března, hned po jarních prázdninách (rodina na lyžích, já v kuchyni) mi problémy téměř zcela odezněly. Zase to byla skoková změna k lepšímu. Občas mě v zádech píchne, občas mě záda bolí, ale noha je v pořádku. Sedět můžu kdykoli (i večer), a i když se šetřím, je to sto a jedna. Spíš ten poměr bude ještě větší. Ta záda mě bolí asi jako člověka, který má vadné držení těla, sedavé zaměstnání a je mu 41.

     Nevím, co z výše popsaného mi vlastně pomohlo (rehabilitace – Dornova metoda – vlastní cvičení – regresní terapie – kombinace něčeho nebo všeho uvedeného), ale je mi to srdečně jedno. Vím, že jsem měl problémy, které mě vyřadily z běžného života, a vím, že už je nemám.

Děkuji Bohdanovi ze jeho příspěvek. Věřím, že bude pro jiné inspirací k tomu, aby se snažili svůj problém vidět komplexně a nevyhýbali se ani alternativním metodám.

David Bulva, regresní terapeut