NUTKAVÉ PŘEJÍDÁNÍ (chorobná žravost)

Žena, 50 let, váha 155 kg, trpící silným nutkáním přejídat se, zejména v emočně vypjatých situacích (jak sama říká, „byla jsem schopná v rozčílení naráz sníst, co jsem jen uviděla, třeba tabulku čokolády a sklenici kyselého zelí“), což má negativní efekt na její vysokou váhu, se kterou souvisí mnoho dalších chorob, včetně těžkých depresivních stavů.

     Na první sezení se žena dostavila na začátku léta roku 2015. Celkově působila sklesle a psychicky nevyrovnaně, cítila se špatně i fyzicky. Po úvodním rozhovoru jsme společně odvedli několik přivtělených duší a sezení jsme ukončili. I přesto, že žena užívá několik druhů antidepresiv, která obvykle terapeutickou práci zásadně ztěžují, probíhalo sezení naprosto bez problémů.

     Na další sezení se žena dostavila ve viditelně lepším stavu a sama hovořila o výrazné psychické úlevě. Přistoupili jsme tedy k samotné regresi. Klientka si postupně procházela několik událostí, kde uspokojuje své nutkání jíst, až jsme se dostali do jejích cca 15ti let věku. „Jsem v Košumberku, v léčebně (pozn autora: ústav pro léčbu pohybového ústrojí). Jsem na pokoji se dvěmi Slovenkami, Marta a Darina. Dávají nám tam tak málo jíst! Oběd je jak pro vrabce. Všechny tři tam trpíme hladem. Píšu domů, ať mi pošlou balíček. Píšou i holky. Prakticky pořád tam máme hlad. Kdyby nebylo těch balíčků, tak nevím co… Přichází mi balíček. Mám velkou radost. Rozbaluju ho. Jsou tam nějaké oplatky, salám, chleba a dvě bábovky. Rozděluju se s holkama, děláme to tak. Ale jednu bábovku si musíme nechat na potom. Necháváme ji ztvrdnout, aby vydržela, i když pak už nebude tak dobrá. Zase musíme cvičit, běháme, jsme úplně vyřízené. Máme hlad a ještě se musíme takhle vysilovat! Je to k vzteku. Pak zase sprchy a ta hrozná sauna. Nesnáším to. Všude je pára, je mi špatně, cítím se jak v plynové komoře, je to hrůza!“ Klientka prožívala velmi silné emoce, měla pocit, že se jí špatně dýchá. Využil jsem situace a jejího spontánního výroku o plynové komoře. Stačilo pár okamžiků a klientka kontaktovala další událost. Ta se tentokrát nacházela již v tzv. minulém životě. „Dusím se, nemůžu popadnout dech, mám šílený strach. Cítím sladkou chuť na rtech. Mám pocit, že musím někam běžet, ale není kam. Je nás plno, je tady šero. Nemůžu se nadechnout. Je to úplně stejné, jak když jsem užívala sprej na astma, museli mi ho vysadit, protože jsem se dusila (klientka zmiňuje své současné problémy s astmatem). Vidím tu hromadu. Jsem jakoby u stropu. Vidím nahá těla. To je hnus. Je to strašný. Obličeje ani nevnímám, ale ty kosti. To je hrůza, všichni jsou úplně vyhublí na kost. Vidím ty klouby. To raděj budu tlustá, než vypadat takhle.“ Při dalších opakovaných průchodech událostí kontaktovala klientka její starší počátek. „Jsme doma, zrovna pečeme chleba, krásně to voní, na zdi visí obraz Havlíčka Borovského, jak se loučí s rodinou, když ho zatýkají. Vtom dovnitř vtrhávají vojáci s puškami, řvou „hende hoch“. Mlátí nás, kopou do nás. Je mi líto, že jsem si sebou nevzala kus toho chleba. Vím, že bude hlad. Ženou nás na nádraží. Cpou nás do dobytčáků. Jedeme. Nedá se tam dýchat, lapám po vzduchu. Nedá se tam ani sedět, jak je tam plno. Jdeme. Procházíme bránou s tím nápisem, nevím, co tam je napsáno. Všude jsou vojáci se psy“. Klientka poté popisuje život v táboře. Nejsilněji však stále prožívá smrt v plynové komoře, při jejímž procházení trvají silné emoce. Soustředíme se tedy na úplné zpracování tohoto úseku události. Potom sezení v dohodnutý čas ukončuji.

     Na začátku dalšího sezení mi klientka sděluje, že se cítí fyzicky i psychicky opět lépe, až na to, že nutkání k přejídání je ještě silnější, než dosud. Klientku uklidňuji s tím, že nyní se již můžeme plně soustředit na události, kde cítí silnou potřebu jíst, neboť veškeré nepříjemné pocity ze silného traumatu smrti jsme zpracovali na minulém sezení. „Rozdělují nás do cel. Už jsme tam druhý den a ještě nám nedali nic jíst. Jsem z toho zoufalá, mám šílený hlad. To snad není možné, oni nás nechají snad chcípnout hladem! Cítím šílený vztek. Kopu do dřevěné zdi. Jedla bych kamení. Dávají nám jen sběračku vody.“ Klientka dále prochází celou událostí, soustředíme se na podobné okamžiky, kdy cítí velký hlad. Ty zpracováváme. Popisuje i běžný život v táboře, spojený se stálým hladem a těžkou prací, zoufalstvím a strachem. Poté se opět dostává do plynové komory. Emoce jsou již téměř v pořádku, ukazují se další detaily příběhu. Klientka popisuje, že těsně před smrtí padají do komory nějaké tablety a z nich jde ten plyn, proto se všichni snaží šplhat po ostatních nahoru ke stropu. Popisuje také, jak jsou mrtvá těla pomocí bagru nahrnuta do velké ploché jámy, posypána bílým práškem a zahrnuta. Událost je kompletně zpracována, emoce, nepříjemné pocity i fyzické projevy, spojené s hladem, již klientka nikterak nepociťovala. Proto jsem ji požádal, aby hledala podobnou starší událost, kde cítí silnou potřebu jíst. Dostala se do období napoleonských válek, kdy jako voják měla na starosti zásobování a rozvážela jídlo na bojiště. Její pluk byl pak nepřátelskou stranou vyhladověn. Další starší událost spadala do období husitských válek, kdy dochází k obléhání města nepřátelskými vojáky, opět spojené s hladověním.

     Na posledním sezení mi klientka radostně sděluje, že od předchozí regrese nutkavé pocity se přejídat zcela vymizely. Soustředíme se na tzv. 2. běh, kde se zpracovávají události, kdy klient někomu způsobuje problémy, které nyní sám zažívá. Ukázalo se několik událostí, z toho jedna se týkala hostiny hradního pána. Odehrávala se v místnosti s dlouhým stolem, plným jídla. Kolem klečeli hubení lidé a čekali, kdy jim na zemi přistane kousek ohlodané kosti, čímž se páni náramně bavili. Ve třetím běhu se klientka, mimo jiné, opět dostala do události v koncentračním táboře, kde byla svědkem, jak hladem trpí její spoluvězni.

Po třetím sezení byla terapie na dané téma hotova. Před napsáním toho příběhu z praxe, cca po půl roce, jsem klientku kontaktoval. Od druhého sezení se u ní již žádné stavy tzv. chorobné žravosti neobjevily. Přestože klientka užívá antidepresiva, dokázala si výborně vybavovat. Její odhodlání se svého téměř celoživotního závažného problému zbavit, bylo vysoké, proto výtečně spolupracovala a vyplatilo se jí to.

David Bulva, regresní terapeut

konenátř z blogu a odpověď na něj:

"do toho bych nešla. už když to jen čtu, stávají mi vlasy hrůzou."

odpověď:
Rozumím Vám. Nicméně, je dobré si uvědomit, že klient přichází s problémem, který jej obtěžuje roky, mnohdy od dětství. Klasická klinická psychologie ani lékařská věda mu za celou dobu nedokázala pomoci. Začne pak, mnohdy již zoufalý, hledat jinou, alternativní cestu. A najde třeba podobně laděný článek. Přesto, že v něm čte, jaké nepříjemné události si klienti během terapie prochází, tak do toho jde. Zejména pak, dá-li si na váhy to, zda zažít pár nepříjemných chvil při regresi a uzdravit se ze svého problému nebo si jej dál ponechat. Mnohdy je to o tom, že klienti, kteří na regresi příjdou, již skutečně absolvovali vše, klasickou medicínou počínaje a alternativní konče. A právě regresní terapie je ta, která jim dokázala pomoci. Jsem si však vědom i toho, že ne každý svůj problém vnímá takto silně, přesto jej však řešit chce, nebo je jeho problém v začátcích, nebo z nějakého důvodu prostě na regresi jít nechce. Právě proto jsem vystudoval energetickou psychologii a EFT, která má obdobné možnosti a účinky, hlavně však je pro klienta podstatně méně náročnější a jemnější. Doporučuji si přečíst článek, ve kterém obě metody srovnávám.

David Bulva, regresní terapeut, terapeut energetické psychologie & EFT