Fobie ze sršňů

Jak už jsem uvedl u předchozího příběhu z praxe, týkajícího se mé fobie z vos (dohledatelný níže), i případ strachu ze sršňů se týká mé osoby; tj. muž 39 let, od raného dětství vykazoval panický strach při spatření sršně i několik metrů vzdáleného. Vždy se dal na útěk z předmětného místa, přičemž pociťoval somatiky spočívající v silném bušení srdce, celkové nevolnosti a vyčerpání. Pocity silného ohrožení a nutnosti útěku nastávaly i tehdy, kdy dotyčný i jen uslyšel hluboce znějící bzučení (např. velkého čmeláka), které se podobalo bzučení sršně při letu. Případu se i tentokrát ujala Iveta Pilná, regresní terapeutka z Hradce Králové.

     Po průchodech několika nedávnými událostmi, kdy jsem zažíval výše uvedené pocity, jsem se pod vedením terapeutky dostal do tohoto příběhu. "Je mi šílené horko, mám pocit, že ten žár už dlouho nevydržím. Je to jakoby mi do zátylku a do zad hřálo polední slunce. Potím se. Je mi to nepříjemné, ale musím dál. V tom koutkem pravého oka spatřuji ve výši očí nějakou tyč, má ostrou obroušenou špičku. Ano, je to šíp, tak dva metry dlouhý, mám ho v pravé ruce, dobře se drží. Jsem na lovu." Kdy to bylo? - ptá se terapeutka. " Napadá mě 20.000 tisíc let před naším letopočtem. Jsem někde v Asii. Běžím, pronásleduji nějaké srny, jsou tři, matka a dvě mláďata. Běžím ze všech sil. Srny zabíhají do menšího lesíku. Proběhly houštím, nějakými keři. Utíkám za nimi, skáču do toho houští, ale ty větve mě drží, nemohu se odtud dostat. Najednou slyším hučení. Jsou to sršni, jsou obrovští, snad 10 - 15 cm. Útočí na mě, nemohu se vyplést z těch keřů. Sršňů je čím dál víc. Vnímám jen to hluboké bzučení. Vím, že musím co nejrychleji pryč. Vybíhám z houštiny a utíkám lesíkem. Sršni mne ale nepronásledují. Jsem rád, že jsem jim utekl. Ale poštípali mě. Stále běžím, domov je nedaleko. Cítím, jak mi ubývají síly, cítím, jak se mi točí hlava. Spatřuji něco jako hradiště. Jsou to zatlučené kůly, které tvoří takovou hradbu nebo plot. Vbíhám dovnitř. Blížím se k největšímu domu, je taky z těch kůlů. Už nemůžu. Upadám na zápraží, cítím, jak mi od nohou postupuje brnění. Točí se mi hlava. Vidím, jak z domu vychází moje žena (poznávám v ní moji současnou švagrovou), necítím už nohy ani ruce. Teď jsem v domě, ležím na nějakých látkách. Žena mi dává na prsa studenou mokrou hadru, pak ji dává na zátylek a čelo. Přesně ví, co má dělat, jako by to znala. Vím, že jsem v nejlepších rukou. Cítím bušení ve spáncích, nemohu se nadechnout, mám tíhu na prsou, necítím nohy ani ruce." Dále mě terapeutka posouvala dál po časové ose, silně jsem prožíval (i na terapeutickém křesle) pocity na těle. Co se děje za deset dní? - ptá se terapeutka. "Už je mi líp, jsem z nejhoršího venku. Málem jsem umřel. Ještě jsem velmi slabý, stále ležím." Jak se cítíš za měsíc? "Už je to dobré, je mi mnohem lépe. Už chodím po tom domě, vnímám, jak je mi dobře. Moje žena je asi nějaká šamanka nebo léčitelka. Přicházejí za ní i jiní se svými problémy. I já jsem v tom společenství nějak výše postavený. Ale mají nás všichni rádi, je tam dobrá atmosféra."

Sezení probíhalo v době, kdy sršni ještě nelétali. Proto jsem napjatě i s obavami čekal, až nějakého uvidím. Bylo to asi před měsícem a půl. Seděl jsem na našem dvorku pod stromem a četl si knihu. Na sršně jsem nemyslel. Najednou slyším to bzučení, hned mě napadlo, jestli je to sršeň. A byl. Poprvé jsem ho viděl z blízka. Asi metr ode mě, možná míň. Lovil na kvetoucím stromě včely. Neuvěřitelná podívaná. Trvalo to asi 15 minut. Stál jsem pod tím stromem a koukal na to divadlo. Celou tu dobu. Utíkat mě ani nenapadlo. Ano cítím k tomu tvorovi respekt, ale nebojím se ho. Ani špatně se mi už nedělá. Vím, že má v přírodě místo, ale zrovna těm včelám by ubližovat nemusel! Od té doby bylo setkání se sršni víc a já s nimi nemám problém. Díky Iveto!

David Bulva, regresní terapeut