Fobie z vos

Tento případ se týká přímo mé osoby, tj. muž 39 let, od útlého dětství trpěl až panickým strachem z vos a sršňů. Pokud se k němu blížila vosa, většinou se dal na ústup a to i tehdy, pokud se to vůbec nehodilo, např. během oběda v restauraci, a nevrátil se dříve, než vosa inkriminované místo opustila, nebo ji některá dobrá duše odehnala, což většinou nesl velmi nelibě personál restaurace, zejména tehdy, měl-li dotyčný již dojedeno, nikoliv však zaplaceno. U sršňů byl strach ještě mnohem silnější. Při spatření letícího sršně, byť i více než 20 m vzdáleného, vydal se bez zaváhání na okamžitý, téměř zběsilý útěk. Případu se ujala má kolegyně Iveta Pilná z Hradce Králové.

     Případ byl rozdělen do dvou samostatných regresních sezení. Začalo se vosami. Po průchodech několika posledními událostmi z nedávné doby, kdy jsem pociťoval obavu z vos, jsem se pod vedením terapeutky dostal do věku cca tří let. "Jedu v kočárku, tlačí ho maminka. Jedeme nakupovat do Svitavanu (Svitaváci starší cca 30ti let jistě tento obchod pamatují, pro mladší - prodejna Albert ve Svitavách na náměstí Míru). Maminka parkuje kočárek u sloupu, poblíž je veliký odpadkový koš. Maminka mi říká, ať počkám, že je za chviličku zpět. Já nechci čekat, zlobím se, že mě nevezme sebou. Ale nebrečím kvůli tomu. Je hezky, mám pěkný rozhled po náměstí. Maminka odchází. Chvíli pozoruju okolí a koukám na tmavomodrou mozaiku, která je na venkovních stěnách obchodu. Najednou cítím obrovskou bolest na prsteníčku levé ruky. Pálí to a štípe. Šíleně to bolí. Chci utéct, ale nemůžu, jsem v kočáru a navíc připoutaný řemínky. Strašně řvu a mlátím kolem sebe rukama. To dráždí ostatní vosy, které začínají létat z toho odpadkového koše. Je jich kolem mě spousta. Strašně brečím a chci utéct. V tom přibíhá z obchodu maminka a ptá se, co se stalo, bere kočárek a odjíždí s ním od toho koše. Ukazuju jí prst, napuchuje, cítím v něm pnutí a horkost (tyto pocity vnímám i na prstě při terapii). Ona mne utěšuje a na prst fouká a jedeme rychle domů. Po několika opakovaných průchodech touto událostí a po odeznění traumatu byla terapie ukončena.

Nyní sice vosy považuji za obtížný hmyz, ale tak na úrovni nebezpečnosti mouchy domácí. Když přiletí, tak se po ní klasicky oženu. Vosy jsou většinou mnohem neodbytnější, než mouchy, tak musím být v odhánění důslednější. Rozhodně neutíkám a nepociťuji žádný strach.

David Bulva, regresní terapeut