Životní ztráty a REGRESNÍ TERAPIE

     Většina z nás již ve svém životě prožila nějakou životní ztrátu. Mezi ty nejdramatičtější určitě patří smrt blízkého člověka. Mnoho z nás si takovýto stav již zažilo a na další tento bolestný zážitek v budoucnu teprve čeká. Čas je neúprosný, lidé stárnou a umírají. Bohužel ne vždy je ztráta blízkého spojena jen s jeho vysokým věkem. Tou nejbolestnější variantou životní ztráty bývají tragická úmrtí. A vůbec nejtěžší trauma pak způsobuje smrt vlastního dítěte. Rodič nebo jakýkoliv blízký příbuzný se od okamžiku zjištění tragédie nachází v těžkém šoku. Trvá i mnoho let, než se ze ztráty vzpamatuje a než příjme tuto skutečnost a naučí se s ní žít. Mnohdy se s tímto faktem nedokáže vyrovnat vůbec. Svůj život prožívá jakoby ve velké skleněné bublině, jeho vědomí zůstává zúženo a soustředí se stále jen na jednu myšlenku. Ještě těžší situaci pak prožívají pozůstalí tehdy, pokud u nich zůstává jejich mrtvý příbuzný přivtělen. Cítí jeho přítomnost a on cítí jejich zármutek. Situace se komplikuje, na řadu přichází antidepresiva, která často však jen nepustí smutek na povrch, ale dusí jej uvnitř. Těžkými traumaty bývají i potraty dítěte. Nedokáže-li se matka se ztrátou nenarozeného dítěte vyrovnat, zůstává často jeho duše u ní přivtělena a blokuje možnost nového otěhotnění. O nic méně bolestivěji dokážeme prožívat i smrt domácího mazlíčka. Jak ukazuje praxe, třeba trauma ze smrti psa umí člověka zavést až na samý okraj propasti. Mnohdy nechybí ani myšlenky na vlastní sebevraždu. I rozchod s partnerem, ztráta zaměstnání, pracovního postavení a podobné události mnozí z nás pociťují jako trauma. Vnímání životní ztráty je vždy individuální, a proto je třeba se vyvarovat jakéhokoliv posuzování cizího zármutku! Smutek po blízkém zvířeti se vyrovná nebo mnohdy i překoná smutek po člověku.

     Existuje však možnost, jak se i s těmito těžkými životními situacemi vyrovnat, a to bez použití chemických léků a v poměrně velmi krátké době. Jak víme, regresní terapie vyhledává traumata vzniklá v minulosti a ty potom speciální technikou odreagovává. Při zpracovávání ztrát se pak terapeutické sezení výrazně zkracuje právě o tuto dobu hledání traumatické události, protože tu si klienti nosí v živé paměti. Nemusíme pátrat v minulých životech, neřešíme další typy engramických řetězců jako při klasické regresi. Často stačí jedno či dvě terapeutická sezení a smutek z životní ztráty je minimalizován. Vitalita klienta po sezení výrazně stoupá. Je-li pak od pozůstalého odvedena i duše zemřelého, má terapie o to výraznější účinek. Jedná-li se o duši dítěte zemřelého ještě v prenatálním období nebo ve velmi nízkém věku, často pak rychle přichází nové těhotenství a nebývá výjimkou, že se do plodu pak znovu vrátí právě tato duše. Navíc je při odvodu duše možné se zemřelým přímo komunikovat a pozůstalý se pak může se svým mrtvým blízkým rozloučit, což je pro oba velmi důležité, zejména tehdy, znemožnila-li jim rozloučení právě tragická či nečekaná smrt.

David Bulva, regresní terapeut