Naši drazí i nedrazí zesnulí aneb REGRESE ZEMŘELÝCH

     Pokud jste si přečetli můj předchozí článek s názvem REGRESNÍ TERAPIE a REINKARNACE, tak se vám možná nadpis článku, který čtete nyní, nebude zdát až natolik neuvěřitelný, jak by mohl působit na čtenáře věci zcela neznalého. Čtenář věci znalý se již totiž dozvěděl, že existence člověka po smrti těla nezaniká. Ví také, že po smrti míří duše do meziživotí neboli Barda, jak jej nazývá Tibetská kniha mrtvých. A tam se mimo jiné chystá na nový vstup do nového těla, neboli ke svému narození. Možná se zeptáte, co že se to tedy po smrti vlastně děje...? A to je dobrá otázka! Myslím, že na ni nejlépe odpoví příběh, který si v regresi zažil můj 33 letý klient, jenž řešil problém, jehož podstata teď však není důležitá. Co však důležité je, je jeho smrt. Tedy ne jeho, onen muž odkráčel asi po čtyřech hodinách z terapeutické místnosti zcela živý a zdravý, navíc s pro něj neuvěřitelně silným zážitkem, kterým byla právě smrt v jedné z jeho předchozích inkarnací (vtělení). Tak tedy: "Je mi kolem osmdesátky, jsem starý, ale cítím se velmi dobře. Z Německa jsme se na stáří odstěhovali. Nemohl jsem tam už být. Neustále mi to připomínalo tu věc, kterou jsem zažil tenkrát za války v Rusku. Byl jsem německý voják. Válka je špatná a děly se hrozné věci, ale přežil jsem ji. A jsem tomu rád." Kde nyní žijete? "Nevím přesně, ale je to nějaká severská země. Snad Norsko nebo Švédsko." Co se právě děje? "Je dopoledne, tak jedenáct nebo 12 hodin. Sedím na lavičce před naší chaloupkou a žena uvnitř něco vaří. Cítím k ní velkou lásku. Máme dva už dospělé syny. Moc ji miluji. Díky tomu, že byla, jsem to (válku) vlastně všechno přežil. Uvědomuji si, jak jsem šťastný. Do oběda je ještě čas, půjdu se projít. Jdu po louce směrem k lesu. To slunce tak krásně hřeje! Je mi tak dobře. Stojím a tvář nastavuji slunci. Vnímám jeho sílu. Paprsky mě krásně šimrají. Jen stojím se zavřenýma očima a vnímám to slunce." Co se děje dál? "Něco mě teď nutí, abych se podíval za sebe. Otáčím se. Někdo za mnou leží." Podívejte se kdo to je. "To není možné!!!" Co se děje? "To jsem já!" Já jsem snad umřel! Ale já přitom žiju! Prohlížím si to tělo a nemohu tomu uvěřit. Najednou slyší z dálky volání - k obědu! - A znova. To volá moje žena! Svírá se mi hrdlo. Opět slyším, jak mě volá. Je mi úzko. Mám strach, co se stane, až mě najde mrtvého. Běžím domů. Vidím ji, jak vychází z chalupy. Je mi jí tak líto. Pláču." (Klient pláče.) "Ona už tuší, že se něco stalo. Cítím to z ní. Už taky běží. Přibíhá k tomu tělu. Pokládá si mou hlavu do klína a pláče. Je mi to tak líto. Snažím se ji pohladit, ale nejde to. Sedí u mého těla a stále pláče." (Klient pláče a já mu nechávám čas, aby si uvědomil všechny pocity, co nyní prožívá.) Co se děje dál? "Ještě nějakou dobu u mě sedí a pak se zvedá. Jdu s ní, ale pak se vracím ke svému tělu. Zase jsem u ní. Někomu telefonuje. Vidím, jak moje tělo odnášejí." (Dále následuje klientův pohřeb, kterého se jeho duše účastní, poté posouvám klienta do dne, kdy umírá jeho žena.) Posuňte se do dne, ve kterém zemře vaše žena, co vnímáte? "Já jsem s ní. Ona leží v posteli. Kolem jsou naše děti i s vnoučaty. Všichni jsou smutní." Jak dlouho je to od vaší smrti? "Napadá mě pět let. Já jsem byl celou tu dobu u ní. Ona teď umírá. Je mi z toho smutno. Vnímám jak těžce dýchá. Něco se děje! Mám pocit, jako by vystoupila z těla. Bože ona mě vidí! To není možné, ona mě vnímá! Nemohu tomu uvěřit! Ona mě skutečně vidí! Padáme si do náručí a objímáme se. Cítím k ní obrovskou lásku". (Klient pláče a já mu opět nechávám dostatek času, aby si své emoce mohl prožít.) Co se děje dál? "Jsem šťastný, moc ji miluji a ona mě. Teď někam spolu jakoby letíme. Stále cítím její přítomnost. Je mi krásně..." Jak jste si mohli všimnout, klient smrt svého těla téměř nepostřehnul. Dozvěděl se o ní až tehdy, když se ohlédl za sebe. Takovou smrt by si jistě mnozí z nás přáli . Na co jsem však chtěl vyprávěním toho příběhu poukázat především, je to, že duše zemřelého pobývala v tzv. astrální sféře ve stálé přítomnosti své žijící manželky, aniž by postoupila tam, kam duše po fyzické smrti obvykle odcházejí, tj. do meziživotí neboli Barda. Stalo se tak až za dlouhých pět let běžného času. Je pravdou, že tento příběh skončil nakonec "happyendem" pro oba zúčastněné. Mnohdy tomu tak však nebývá a veškerá romantika jde stranou. Jak to v takových případech chodí, jaký vliv dokážou mít tentokrát nedrazí zesnulí na žijícího člověka a jak si s tím dokáže poradit regresní terapie, vám povím až v pokračování tohoto článku, které připravuji...

David Bulva, regresní terapeut